V RYTMU KULTU / Galerie Josefa Jambora / 2024

Slovo rytmus odkazuje v původním významu na řecké sloveso rhein – téci, plynout. Výstava V rytmu kultu má k tomuto významu blízko jak formálně, tak obsahově. Obrazy Jakuba Hvězdy vznikaly v napětí mezi náhodou a kontrolou. V barevné expresivní textuře pláten je přítomna spontaneita a nahodilost, zatímco ve formách figurálních šablon je patrné záměrné schéma, které propůjčuje explozivní barevnosti obrazů prvek pravidelnosti. Podobně jako v hudebním rytmu i v procesu jeho malby se opakuje doba trvání a střídání, tak podstatná pro dynamiku vyjádření.

Námětově vycházejí Hvězdovy obrazy z pozorování okolního prostředí a následných vnitřních obsahů a vjemů během procházek krajinou. Mohou to být mikro – i makrovýřezy krajiny, záleží na úhlu pohledu. Jsou často obohaceny obrysovými prvky totemů a figurami archetypálních zvířat – ptáků, vlků a medvědů. Totem jako symbol celku, příbuzenství a ochrany může znázorňovat potřebu úcty a respektu k přírodním formám. Archetypální zvířata mohou nabídnout spojenectví a moudrost. Tyto přesahy k mýtům a šamanismu podněcují v tvorbě Jakuba Hvězdy dialog mezi nekonkrétností jeho barevných textur a řádem světa mytologie.

Malba je v případě Jakuba Hvězdy spontánním, fyzickým výkonem. Barva je pro něj klíčová. Je fascinován technologií a možnostmi chemických procesů probíhajících při práci s barvami, pigmenty a lazurami. Experimentuje s povrchem, barevnou texturou, linií i tvarem. Vrstvy akrylových a olejových barev, které mají tendenci po obraze stékat, jsou zachycovány a rozváděny po obrazové ploše energickými tahy štětce, stěrky či špachtlí.

Výsledkem jsou prostorové vize, které komunikují určité stavy mysli. Větší míra beztvarovosti a abstrakce těchto barevných map poskytuje hlubší prostor pro sensibilitu diváka, který do viděného promítá svou skutečnost. Viděné je zahalené do mnoha závojů a vrstev nálad i živých emocí, a jen tu a tam je poodhalen stav pravé skutečnosti.

Text: Radka Kaclerová

Jakub Hvězda je malířem ilustrujícím viděné vjemy. Prvořadě experimentuje s barvou samotnou, jejími možnostmi a hranicemi. Jeho malířský rukopis je ryze abstraktní. Přes to si v plátnech neustále pohrává s odkazy na realitu, které jsou v divákových očích, stejně jako Jakubových malířských gestech, naprosto subjektivní. Malba je dle něj málo nosné médium pro vážná témata, a tak nechává diváky, a především sám sebe utápět se v barevných vrstvách evokující vzpomínky a fantazie. Proces malování popisuje jako částečně náhodnou, o výsledném obraze má ale dopředu vždy jasnou představu, čemuž podmiňuje jak svá gesta, tak techniku, reaguje na reakce barev, jejich stékání po plátně či zasychající lak a přidává další vrstvy, mění směřování barevné hmoty tam a zase zpět.

V prvních ročnících studia malby v ateliéru Ivana Csudaie na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě jej fascinovala pomíjivost pevné formy, která při katastrofických událostech ztrácí svůj charakter a mění se. Popisné náměty jako „srážka vlaku“, „demolice budovy“ či „rozklad židle“ časem ztráceli svůj vypravěčský charakter a na plátnech zanechaly rozbité struktury a explozi barevné hmoty. Čas, který Hvězda zastavoval při pohledu na rozpad konstrukcí při explozích, od roku 2014 rozpohyboval použitím pigmentů rozpouštějících se v lazurách a syntetických barvách. Vlastnosti barvy a experimenty s tímto médiem se staly tématem samotným. „Fascinovaly mě chemické procesy, reakce rozličných materiálů barvy, kdy jeden ovlivňuje druhý a výsledek je tak v mnohém určitým překvapením. Podobně jako v krajině jsme svědky neustálých environmentálních změn a procesů, které nejsme schopni ovlivnit.“ Studiem struktury hornin a jejích geofyzikálních vlastností vznikla série obrazů, která neměla za cíl přesně napodobit vizuální charakter kamene, ale zároveň díky chemickým reakcím barev nalézáme na diptychu Vulkanická struktura (2014) a malbě Nerost (2015) pohled do samého jádra hornin. Hvězda svůj makroskopický pohled současně odvracel do krajin, které se staly pro jeho tvorbu signifikantní. A přece nikdy nevycházely ze skutečnosti. „Náhodné barevné mapy matou tím, že mohou připomínat krajinu, ve které následně člověk hledá sám sebe. Otevírají tak prostory vlastní imaginace. Přestože se malba přímo neinspiruje konkrétní realitou, okolní svět se do pláten stejně bezděky projektuje,“ vysvětluje Jakub pátrání po subjektivních zážitcích z krajiny, které se staly či se mohly stát. Kolem roku 2016 si Hvězda pohrával s kontrastem dvou světů, přírodní krajiny a městské civilizace. Organické nánosy barev přelil geometrií, vrstvou jemných linií a ostrých tvarů, vycházející z územních plánů, map a půdorysů architektury. Ve stejném roce vznikla také absolventská diplomová práce, ve které naplno rozvedl svou dosavadní práci s rozmanitostí technických postupů malby.

„Jakubova plátna provokují diváka zkoumat strukturu malby a dostávat se jakoby zpět v čase pod povrch jednotlivých vrstev. Dostat se do prostoru mezi tahy štětce a plochy barvy, uvidět dál za ně, dostat se do průhledu,“ zaznělo v úvodních slovech kurátora jeho první samostatné výstavy v brněnské Industře v roce 2017, která nesla příznačný název Průhled. Vrstvy barev na Hvězdových plátnech plných rozmáchlých tahů štětce, soustředěných linií, skrze které vidíme dál průhledem do malířových vzpomínek, krajin nikdy neexistujících, do Jakubova obrazového světa.

Na další volné sérii obrazů vystavených pod společným názvem Poušť z roku 2019 je více než když dříve patrná práce s barvou jako sochařským médiem. Tahy špachtle na těchto obrazech bez názvů vytvářejí mnohobarevné struktury, dalo by se říct postapokalyptické krajiny se svou „nezdravou“ barevností. Název „Poušť“ dle Hvězdy měl charakterizovat metaforu pro beztvaré prostředí, „fata morganu“ vlastních fantazií.

Hvězdovi současné (2020) malířské postupy se navrátili k použití cizích elementů na vrstvách živé malby, linie doplňují vyplotrované tvary skutečných objektů, lidí, vesmírných korábů, dopravních prostředků. Siluety umístěné na pastózní nános barevné hmoty vytvářejí vlastní příběh a prostor divákovu imaginaci, jako je tomu v případě pláten Černé okno (2020) či Jeskyňka (2020).

Jakub v současné době tvoří ve svém ateliérů v rodných Říčanech u Brna. Mezi lety 2013 a 2015 působil ve výtvarné skupině BAnda, kterou tvořilo pět studentů 4. ateliéru malby na VŠVU. Tato skupina vznikla z nutkání reagovat na současné dění v malbě s individuálním přístupem všech autorů, kteří mohou jako celek figurovat s větší úderností, než jako individuální osobnosti, jak komentuje Jakub: Byla to určitě dobrá zkušenost. Všichni jsme moc chtěli vystavovat a takto nám to jako studentům šlo nejsnáze dostat se do nějaké „pořádné“ galerie.

Od roku 2017 pracoval jako produkční výstav brněnské Industry, kde měl také ateliér.

Text: Daniela Křížanová

PRŮHLED / Industra Art / 2017

Jakub Hvězda se už delší dobu věnuje pátrání po možnostech zachycení subtilních zážitků z krajiny. Nejasné záznamy podvědomých obrazů zpětně oživuje a fixuje skrze malířské gesto. Impulsy pro malování vychází z potřeby malovat, pojednat velkou plochu obrazu a zapsat do ní "krajinu" dřív než vyprchá. V paměti se snaží objevit skulinky míst, které někde viděl, vzpomenout na pocit nebo atmosféru určitého momentu, přírodního jevu nebo živlu. Snaží se vybavit si situaci, která se stala nebo se mohla stát. Její záznam na obraze začne vznikat s prvním tahem štětce a dál se vyvíjí

ve vrstvách jakoby nekontrolovaně, Hvězda ale není "automatický" malíř – jeho gesto je vedeno představou o konečné podobě obrazu. Nicméně v průběhu práce často razantně reaguje na události na plátně (stékajíci barvy,shluky a louže zasychajícího laku), do procesu zasahuje a doplňuje jej a přidává další vrstvy a mění směrování práce a zase jej vrací zpět.

Pro přepis vzpomínek využívá pohled rozlišnou optikou s různým zoomem a "hloubkou ostrosti". Někdy jakoby nadhledem z velké výšky, jindy zas makroobejktivem. Jednou je krajina mapou, podruhé pohledem do zející jeskyně. Vždy je ale čistokrevnou malbou, vzniklou procesem,

který se v jeho podání pohybuje na hranici intuitivní nejistoty a racionální kontroly a který, ve své živelnosti a zároveň jemnosti, přesně zrcadlí Jakubův princip průzkumu krajinné paměti.

V některých obrazech navíc přibývá ještě vrstva jemných geometrických linií – podle slov autora odvozených od industriální architektury. Dochází zde ke kontrastu ostrých geometrických tvarů a lehkých, tenkých, spořádaných linií s živelným proudem rozmáchlých tvarů a barev.

K míchání dvou typů krajin. Je to další vrstva komplexního příběhu o hledání v prostoru paměti, kterému se Hvězda snaží dát skrze systém linií mírně odlišný kontext a řád. 

Hvězdova tvůrčí metoda je ale vlastně "obousměrná" – výsledek práce totiž, podle mého názoru, provokuje diváka zkoumat strukturu malby a dostávat se jakoby zpět v čase pod povrch jednotlivých vrstev. Dostat se do průhledu, do prostoru mezi tahy štětce a plochy barvy, uvidět dál, jakoby za ně. Tato zpětná vizuální rekonstrukce může vyvolat projekci vlastních vzpomínek, formování vlastní krajiny. 

Na výstavě v Industře lze vidět obrazy z posledních let malířovy práce. Obrazy z let 2014/15

jsou nejživelnější a jasně deklarují Hvězdův tvůrčí princip. Na plátnech vzniklých kolem roku 2016 přibývá vrstva geometrických linií a v posledních pracích, připravovaných přímo pro tuto výstavu,

se povrch obrazu zplošťuje, hloubka krajin ustupuje a děje v nich se zklidňují.

Vrstvy barev, tahů štětce, rozmáchlých gest a soustředěných linií vytváří hlubokou houštinu vzpomínek – průhled do ní je pohledem do malířova obrazového světa, do nekonečného prostoru možných krajin.

Text: Václav Kočí